Případ Adolfa Eichmanna patřil k nejvýznamnějším soudním procesům 20. století. Bývalý důstojník SS a odpovědný za koordinaci deportací milionů Židů do ghett a vyhlazovacích táborů, Eichmann dokázal po pádu Třetí říše uprchnout a až do svého dopadení v roce 1960 žil pod falešnou identitou v Argentině. Jeho převoz do Izraele zahájil historický proces, který před světem odhalil administrativní a logistickou strukturu „konečného řešení“
Během procesu v Jeruzalémě předložila obžaloba oficiální dokumenty, svědectví přeživších i vlastní výpovědi obžalovaného, aby prokázala jeho klíčovou roli v nacistickém vyhlazovacím aparátu. Eichmann se snažil prezentovat jako pouhý poslušný úředník, který pouze plnil rozkazy nadřízených, soud však dospěl k závěru, že jednal s plným vědomím důsledků svých činů a nesl významnou míru operační odpovědnosti za organizaci masových deportací po celé Evropě.
Rozsudek jej uznal vinným ze zločinů proti židovskému národu, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů a odsoudil jej k trestu smrti. Jeho poprava v roce 1962 proměnila proces v právní a morální milník, který ovlivnil vývoj mezinárodního práva, paměť holokaustu i debatu o individuální odpovědnosti v totalitních systémech. Případ Eichmanna zůstává klíčovým odkazem pro pochopení toho, jak se moderní byrokracie mohla stát nástrojem genocidy.



