Sledujte náš: 
Po německé invazi do Sovětského svazu v roce 1941 se průběh války na Východní frontě radikálně změnil po rozhodujících porážkách, jako byla Bitva u Stalingradu a Bitva u Kursku. Statisíce německých vojáků byly zajaty Rudou armádou a odeslány do rozsáhlého systému táborů spravovaného NKVD prostřednictvím GUPVI.
Zajetí bylo poznamenáno nucenými pochody, chronickým hladem, extrémním chladem, nemocemi, jako je tyfus a tuberkulóza, a také nucenou prací v dolech, továrnách a na projektech obnovy v SSSR. Zajatci byli rozděleni mezi řadové vojáky a domnělé válečné zločince, přičemž ti druzí byli podrobováni soudním procesům a přísnějším trestům. Paralelně byly rozvíjeny programy politické převýchovy a organizace, jako byl Národní výbor pro svobodné Německo, se snažily ideologicky ovlivňovat zajatce.
Repatriace začaly postupně na konci čtyřicátých let a pokračovaly až do poloviny padesátých let, v plném kontextu studené války. Pro mnohé znamenal návrat konfrontaci se zničeným a rozděleným Německem a zanechal hlubokou fyzickou i psychologickou stopu po letech zajetí na sovětském území.
