Sledujte náš: 
Po skončení druhé světové války zůstaly statisíce německých vojáků uvězněny daleko od své vlasti. Mnozí z nich byli zajati Sovětským svazem a odvlečeni do pracovních táborů rozesetých po celém území východní Evropy a Sibiře. Tam pracovali v nelidských podmínkách, trpěli hladem, zimou a nemocemi. Pro mnoho z nich se návrat domů stal nedosažitelným snem – tisíce zemřely beze jména, pohřbené v hromadných hrobech.
Zatímco západní spojenci propouštěli německé válečné zajatce v poměrně krátkém čase, sovětská strana považovala zajaté Němce za pracovní sílu a prostředek odplaty. Mnozí zůstali v zajetí až do počátku 50. let, někteří dokonce déle. Dopisy, které posílali domů, byly často cenzurovány nebo vůbec nedošly, a rodiny žily v nejistotě, zda jsou jejich blízcí naživu.
Osudy těchto mužů byly po léta tabu jak v západním, tak ve východním Německu. V komunistické části se o nich nemluvilo, aby se nezpochybňovala sovětská „bratrská pomoc“, a na Západě se jejich příběhy ztrácely v moři válečných traumat. Teprve po pádu železné opony začaly vycházet najevo pravdy o jejich utrpení, výpovědi přeživších a pokusy o nalezení pohřešovaných.
Dnes připomínají tito zmizelí Němci bolestnou stránku poválečné historie. Jejich tragický osud je varováním před důsledky fanatismu, války a kolektivní viny. Pamětní desky, dokumenty a výstavy se snaží uchovat vzpomínku na ty, kteří nikdy nepřekročili práh svého domova. Jejich příběh je kapitolou, kterou nesmíme zapomenout.
