Sledujte náš: 
V září 1938 stálo Československo na hraně propasti. Mělo přes 1 400 000 mobilizovaných vojáků, moderní tanky vzor 35 a vzor 38, tisíce kilometrů betonových opevnění a zbrojní průmysl, který zásoboval celou Evropu. Přesto vydalo Sudety bez jediného výstřelu. Důvod nebyl vojenský. Byl diplomatický. Británie a Francie ustoupily Hitlerovi v Mnichově a Československo zůstalo samo. Ale existovala jedna možnost, která se nikdy nenaplnila. Polsko, které sdílelo s Československem stovky kilometrů hranic a vlastní armádu čítající přes milion vojáků, se rozhodlo jinak. Místo spojenectví si vybralo Těšínsko. A o jedenáct měsíců později nemělo stát.
Co by se stalo, kdyby se Polsko a Československo v roce 1938 spojily proti Hitlerovi? Tato otázka není jen akademická. Je to příběh o vojenských číslech, která mluví jasně. Dohromady přes 2 500 000 vojáků, přibližně 1 100 tanků, z nichž většina byla kvalitativně lepší než německé Panzery I a II, a opevněná linie, před níž německý náčelník štábu generál Ludwig Beck otevřeně varoval, že frontální útok by stál statisíce mrtvých. Německo mělo v září 1938 zásoby ropy na pouhých šest měsíců bojů a na západní hranici s Francií prakticky nic. Siegfriedova linie existovala jen na papíře. Hitlerův bluf měl reálnou trhlinu, a spojená aliance dvou středoevropských armád byla tou silou, která mohla tu trhlinu roztrhnout.
V tomto dokumentu se podíváme na skutečná vojenská čísla obou armád, na technické srovnání tanků, letectva a dělostřelectva, na strategii, kterou by taková aliance musela zvolit, a na to, proč by Německo v přímém střetu s oběma armádami najednou pravděpodobně neútočilo vůbec. Podíváme se také na Halderův plán státního převratu, který byl připraven pro případ, že by Hitlerův útok selhal. A položíme si otázku, která je možná nejtěžší ze všech. Proč dva státy s dostatečnou silou k zastavení největší katastrofy moderních dějin zvolily každý svůj vlastní krátkozraký zájem před společnou záchranou.
Dějiny se nezměnily. Ale porozumění tomu, jak snadno změnit mohly, nás možná naučí něco o tom, jak vypadají rozhodující momenty ještě předtím, než je pozdě.
