Sledujte náš: 
T-34 ujel 400 kilometrů bez jediné zastávky u mechaniků, zatímco Tiger se porouchal po 50 kilometrech ještě před tím, než spatřil nepřítele. Jak je možné, že nejobávanější tank druhé světové války byl zároveň jedním z nejnespolehlivějších strojů na celé východní frontě? V tomto dokumentu se podíváme na tvrdou technickou realitu, která se za bitvami skrývala — na motory, převodovky, terén a logistiku, která rozhodovala o životě a smrti stejně neúprosně jako nepřátelská palba.
Německý Tiger byl vrcholem zbrojního inženýrství své doby. 57 tun oceli, 88mm dělo, pancíř silný 120 milimetrů na přídi. Jenže motor Maybach HL 230 byl od prvního dne přetížen, osmistupňová převodovka Maybach-Olvar vyžadovala od posádek preciznost, která je v bojovém stresu prakticky nedosažitelná, a konečné pohony selhávaly po pouhých desítkách kilometrů v náročném terénu. Výměna převodovky trvala v polních podmínkách minimálně 3 dny. Za celou dobu výroby vzniklo přibližně 1 347 kusů Tigru I.
Sovětský T-34 byl navržen pro válku, jaká skutečně probíhala — v blátě, mrazu, na rozbitých cestách bez zázemí. Diesel V-2 byl odolný a opravitelný v poli s běžným nářadím. Výměna pásu trvala hodinu, výměna motoru 4 hodiny bez jeřábu. Široké pásy s měrným tlakem 84 gramů na čtvereční centimetr projely rasputicí, kde se Tiger propadl a zůstal stát. Sovětské závody na Uralu vyrobily do konce války přes 66 000 kusů T-34 ve všech variantách.
Tohle není příběh o tom, který tank byl lepší ve střelbě. Je to příběh o tom, co rozhoduje války doopravdy — spolehlivost, logistika, schopnost dostat stroj na bojiště a udržet ho tam. Za každým číslem v tomto dokumentu jsou životy posádek, které buď dojely, nebo nedojely. Kteří z nich měli větší šanci přežít — ti, kteří veleli nejsilnějšímu tanku války, nebo ti, kteří veleli tanku, jenž prostě jel?
