Příběh, který Sovětský svaz po válce skoro smazal

V létě 1942 stál Sovětský svaz před katastrofou. Rudá armáda ztratila v prvním roce války více než 3 miliony mužů a zálohy se tenčily rychleji, než šlo vycvičit nové vojáky. V zoufalé situaci přijalo vrchní velení rozhodnutí, které by v jakékoli jiné zemi světa vyvolalo skandál: ženy nastoupí do tanků. Ne jako zdravotnice nebo spojařky, ale jako plnohodnotné tankové posádky. Vojenská škola v Čeljabinsku přijala první ženské rekrutky a výsledky výcviku překvapily i samotné instruktory. V přesnosti střelby a orientaci na mapě ženy mužské absolventy v průměru překonávaly.

Na frontě pak přišel okamžik, který německé důstojníky zasáhl jinak než jakákoli předchozí zpráva z východu. Po prohlídce zničených sovětských tanků nacházeli v posádkách ženy. Záznamy z jejich deníků i hlášení z frontových linií dokumentují stav, který lze označit jediným slovem: šok. Nacistická ideologie stavěla ženu do role matky a strážkyně domácího krbu, a tato ideologie se nyní střetala s realitou, která ji zcela vyvracela. Ženy jako Marija Oktjabrskaja, která za vlastní úspory nechala vyrobit tank a v něm pak bojovala, nebo tankistky u Kurska v létě 1943, procházely tím, čemu se průměrná životnost posádky rovnala přibližně 30 bojovým dnům.

Bitva u Kurska v červenci 1943 představuje největší tankové střetnutí v dějinách lidstva. Na ploše několika set kilometrů čtverečních se utkalo přes 10 000 tanků z obou stran. Prach, dým a rozpadající se rádiová komunikace vytvářely chaos, ve kterém přežívali jen ti nejdisciplinovanější. Němečtí veteráni, dotazovaní historiky po válce, opakovaně popisovali, že některé sovětské tanky se pohybovaly s neobvyklou uvážlivostí a v kritických momentech nepodléhaly panice. Teprve po bitvách, při prohlídce vraků, zjišťovali pravdu. Záznamy, které po sobě zanechali, jsou dodnes nepříjemným čtením.

Příběh sovětských tankistek však nekončí vítězstvím v květnu 1945. Ženy, které přežily frontu, se vracely do světa, který nebyl připraven je přijmout takové, jaké se vrátily. Sovětský stát potřeboval po válce jiný příběh a ženské bojovnice se do něj obtížně vpisovaly. Mnohé mlčely o svých zkušenostech celá desetiletí. Část dokumentace zůstala pohřbená v archivech přístupných teprve po rozpadu Sovětského svazu. Toto video je pokusem říct nahlas to, co bylo příliš dlouho tiché.