Sledujte náš: 
Když britské jednotky v dubnu 1945 vstoupily do Bergen-Belsenu, nalezly scénu jako z noční můry: přes 10 000 rozkládajících se mrtvol pod širým nebem a desítky tisíc vězňů proměněných v živé kostry, blouznící z horečky, hladu a naprostého opuštění. Nebyly zde plynové komory ani aktivní krematoria, ale smrt byla všudypřítomná – na bahnité zemi prosáklé výkaly, v přelidněných barácích plných těl, i ve vzduchu prosyceném zápachem rozkladu. Bergen-Belsen se stal symbolem absolutního kolapsu nacistického systému – zabíjet již nebylo třeba, stačilo nechat lidi zemřít.
Tento tábor, původně zamýšlený jako tranzitní, se proměnil v místo masového umírání kvůli přeplněnosti, podvýživě a tyfu. Vězňové evakuovaní z Osvětimi, Buchenwaldu a Ravensbrücku sem byli dopraveni přeplněnými vlaky – jen aby zde byli ponecháni bez jídla a lékařské péče. Skvrnitý tyfus, extrémní hlad a naprostá absence hygieny zabily během několika týdnů přes 35 000 lidí. Mezi nimi i Anne Franková a její sestra Margot, které podlehly epidemii. Baráky byly tak přeplněné, že živí spali na mrtvých; zem byla prosáklá výkaly, zvratky a lidskými ostatky. Byl to pekelný tábor – bez potřeby ohně.
Mezitím důstojníci SS jedli teplé maso, spali v čistých postelích a slavili Vánoce s ozdobenými stromečky, zcela lhostejní ke genocidě, která probíhala jen pár metrů od nich. Velitel Josef Kramer a jeho personál pokračovali v provozu tábora s chladnou rutinou až do příjezdu Britů. Po osvobození šokovaly záběry z Bergen-Belsenu celý svět. Následné soudy odsoudily Kramera, Irmu Grese a několik dalších k trestu smrti oběšením – šlo o jeden z prvních aktů spravedlnosti za holokaust. Bergen-Belsen nebyl jen táborem smrti – byl živoucím svědectvím toho, co se stane, když lidskost zcela zmizí.
