Maďaři, kteří zastavili půlměsíc – Sobieski a hrdinové vítězství u Vídně (1683)

V létě 1683 padla Evropa do stínu půlměsíce.
Mocné osmanské vojsko vedené Karou Mustafou oblehlo Vídeň a zdálo se, že křesťanský svět stojí na pokraji zhroucení. Město hladovělo, bylo v troskách a čekalo na záchranu – obranné linie křesťanů se začaly hroutit.

Tehdy přišlo vysvobození.
Podle kronik se 12. září ráno na okolních kopcích seřadily spojené evropské síly.

Mezi nimi Maďaři, Poláci, Němci i rakouští vojáci.
A byl mezi nimi i velitel, jehož jméno se stalo legendou: polský král Jan Sobieski.

Na nejvyšším místě stál maďarský oddíl, připravený vrhnout se do boje.
Esterházy Pál, Batthyány Ádám, Forgách Simon a další maďarští jezdci vedli útok na turecké linie.

Husaři, největší těžká jízda světa, vyrazili společně s maďarskými jednotkami –
a bitva se zlomila v jejich prospěch, když se do útoku pustilo dosud největší jezdecké seskupení v dějinách.

Na nebi burácely bubny a polnice.
Maďarští a polští jezdci prorazili turecké opevnění, zatímco rakouská pěchota postupovala z druhé strany.

Turecká armáda se zhroutila.
Vídeň byla zachráněna a Evropa si oddechla.

Kroniky uvádějí, že Sobieski pronesl po bitvě tato slova:

„Veni, vidi, Deus vicit.“
(„Přišel jsem, viděl jsem – zvítězil Bůh.“)

Jen málokdo však ví, kolik maďarských bojovníků padlo v této bitvě.
Jejich hrdinství se ztratilo v čase, přestože bez nich by Evropa možná neexistovala tak, jak ji známe.

Toho dne nebyla zachráněna jen Vídeň, ale i celá střední Evropa – a s ní i Maďarsko.
Hrdinové, kteří útočili první, se často stali těmi, kdo se domů nikdy nevrátili.

Jejich památka však žije dál, v bitevní vřavě, kde se rozhodovalo o osudu kontinentu.