Sledujte náš: 
V renesančním slunci se Řím třpytil zlatem, ale v srdcích protékal jed.
Moc rodu Borgia dosáhla všeho — a mnoho zničila, ať už úmyslně nebo ne.
A uprostřed toho stála žena, kterou všichni nenáviděli, všichni si ji přáli a nikdo jí nerozuměl.
Lukrécie Borgia, dcera papeže.
Krásná, jemná a nebezpečná — alespoň podle historiků.
Ve skutečnosti byla jen nástroj v rukou těch, kdo drželi moc.
Třikrát provdána — tři muži, tři rodiny, tři politické aliance.
A pokaždé, když mohla láska zapustit kořeny, tekla krev.
Její první manžel, Giovanni Sforza, se stal pěšákem v papežské politice.
Když se spojenectví přestalo hodit, Lukrécii poslali zpět do Říma, od manžela pryč —
a lidé šeptali: „papežova dcera se vrací domů jako vdova“.
Její druhý manžel, Alfonso di Bisceglie, ji skutečně miloval.
Ale v rodině Borgia láska neznamenala nic.
Jedné noci jej přepadli — bodné rány, křik, chaos.
Ještě dýchal, když se Lukrécie vrhla k němu.
Pak vstoupil Cesare Borgia, zavřel dveře,
chytil Alfonsa za krk a dusil ho, dokud neztichl.
Lukrécie se jen dívala, neschopná cokoli udělat.
Od toho dne se už neusmála.
Její třetí manžel, ferrarský vévoda Alfonso d’Este, byl už jen stínem po jejím boku.
Manželství bylo chladné od začátku.
A v paláci se povídalo: „ta, jejíž ženich zemřel na vlastní svatbě“.
To už však nebyla pravda.
Její minulost ji zničila — a ona zničila sama sebe.
Lukrécie zemřela ve 39 letech, po čtvrtém porodu.
Nebyla ani čarodějnice, ani travička, ani bezcitná vražedkyně — jen žena,
kterou moc zformovala a historie odsoudila.
Krása, kterou všichni chtěli, ale nikdo nechránil.
Renesanční Řím jí byl vězením i hrobem.
