Jak středověká města přežila noc bez pouličního osvětlení?

⬇️ Využijte moudrost předků v dnešní kuchyni, zahradě i domácnosti:

Nejdřív se ozve zvon. Není to ten polední a není to ten sváteční. Za necelou hodinu bude v ulicích tma, ve které nevidíte vlastní ruku, pokud zrovna nesvítí měsíc. A přesto to město ráno zase otevře brány, spočítá své lidi a bude fungovat dál. Století za stoletím, v Londýně, v Norimberku i v Praze. Bez jediné pouliční lampy.

V tomto videu se podíváme na to, čím město nahradilo světlo, když žádné veřejné světlo nemělo a mít nemohlo. Klekání a couvre-feu, jejichž původní smysl bylo přikrytí ohně, ne zákaz kvůli zločinu. Prostý součet ceny vosku, loje a sítinové louče, ze kterého plyne, že veřejné osvětlení nebylo zamítnuto, ono nikdy nebylo na stole. Londýnské nařízení z roku 1282, Statut z Winchesteru, hlídka jako sousedská povinnost a brána s klíčem. Provolání z roku 1357 a jeho tři podmínky pro nočního chodce: pověst, pravdivá příčina a světlo. Rohovinová lucerna, měsíc jako jediné bezplatné osvětlení a skutečné pouliční světlo až od roku 1667. Ponocný jako především požární hlídka. Staroměstská radnice roku 1338, orloj roku 1410 a staročeský čas počítaný od západu slunce.

Odpověď se skládá ze čtyř věcí, které spolu na první pohled nesouvisejí: ze zvuku, z hranice, z přenesené povinnosti a z pověsti. Středověké město noc neosvětlilo. Ono ji zorganizovalo. A nebojovalo přitom s tmou, ale s anonymitou.