Po kapitulaci nacistického Německa v květnu 1945 padly do zajetí tisíce žen, které sloužily v jednotkách SS. Mezi nimi byly především dozorkyně v koncentračních táborech, jako byly Ravensbrück, Auschwitz nebo Bergen-Belsen. Mnohé z nich se aktivně podílely na mučení, výběru vězňů pro plynové komory a jiných nelidských činech. Spojenci je proto považovali za válečné zločince, a ne za pouhé pomocnice režimu.
Po válce proběhly v Německu a Polsku desítky soudních procesů, během nichž byly tyto ženy postaveny před spravedlnost. Nejznámější z nich je tzv. Belsenův proces, kde byly některé dozorkyně – jako Irma Grese nebo Elisabeth Volkenrath – odsouzeny k trestu smrti a oběšeny. Další ženy dostaly dlouholeté tresty odnětí svobody, ale část z nich byla po několika letech propuštěna kvůli změnám v politické situaci a nedostatku důkazů.
Ne všechny ženy z SS však byly potrestány. Mnohé se pokusily zmizet a začít nový život pod falešnými jmény. V chaotickém poválečném Německu nebylo vždy možné zjistit jejich totožnost. Některé se usadily v západním Německu, jiné odešly do zahraničí. Až v následujících desetiletích se v některých případech podařilo tyto ženy identifikovat a znovu postavit před soud, i když už byly v pokročilém věku.
Osud žen z SS po válce je temným a často přehlíženým tématem dějin. Přestože mnohé z nich byly součástí brutálního represivního systému, jejich role byla po dlouhá léta bagatelizována. Teprve v posledních desetiletích začali historici a badatelé věnovat větší pozornost otázce ženské účasti na nacistických zločinech – a hledat spravedlnost i v případech, které byly kdysi považovány za bezvýznamné.



