Sledujte náš: 
V roce 1946 se v norimberském soudním procesu odehrál jeden z nejznámějších a nejnapjatějších výslechů v moderní historii – brutální výslech Hermanna Göringa, bývalého druhého muže Třetí říše. Göring, zakladatel Gestapa a velitel Luftwaffe, stanul před mezinárodním tribunálem obviněn z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a spiknutí s cílem vést útočnou válku. Od prvních okamžiků výslechu bylo jasné, že se nehodlá podvolit roli poraženého; vystupoval sebevědomě, s charismatem, které kdysi pomáhalo upevnit Hitlerovu moc.
Prokurátoři čelili obtížnému úkolu: čelit muži, který mistrně využíval rétoriku a psychologický tlak. Göring často obracel otázky proti svým tazatelům, snažil se relativizovat nacistické zločiny a představovat své činy jako službu vlasti. I přes drsné a systematické dotazy se mu v některých okamžicích dařilo vyvolávat dojem, že má situaci pod kontrolou, což u části veřejnosti i novinářů vyvolalo nečekaný zájem.
Nicméně průběh výslechu postupně odhaloval hluboké rozpory v Göringově obhajobě. Když byl konfrontován s dokumenty, svědectvími a detailními popisy masakrů, jeho strategie zlehčování a odmítání odpovědnosti začala slábnout. Tribunál systematicky rozebíral jeho podíl na plánování válek, na represích proti civilnímu obyvatelstvu a na provozu koncentračních táborů. Každý důkaz podkopával obraz, který se snažil o sobě vytvářet.
Brutální výslech v Norimberku se stal symbolem střetu mezi nacistickou a demokratickou rétorikou – mezi arogancí bývalé moci a neúprosným tlakem mezinárodní spravedlnosti. Göringova schopnost argumentovat mu sice vysloužila pozornost, ale nakonec nezabránila odsouzení k trestu smrti. Jeho případ zůstává připomínkou, že i nejvyšší představitelé totalitních režimů musí čelit důsledkům svých činů před soudem.
