Sledujte náš: 
Osvobození nacistických táborů v roce 1945 neznamenalo konec utrpení pro židovské přeživší. Mnozí vyšli z Osvětimi, Dachau či Bergen-Belsenu jako živé kostry — bez rodiny, bez domova a bez země, která by je přijala. Místo skutečné svobody byli převezeni do táborů pro vysídlené osoby spravovaných Spojenci, kde život byl stále poznamenán ostnatým drátem, baráky a nejistotou ohledně budoucnosti. Hlad, nemoci a zoufalství nadále určovaly jejich každodenní existenci.
Pokusy o návrat do rodných míst nepřinesly naději. Ve městech v Polsku, Maďarsku či na Ukrajině čelili přeživší nepřátelství, odmítnutí a dokonce smrtelnému násilí, jako při pogromu v Kielcích v roce 1946. Jejich domy byly obsazeny, majetek zabaven a celé komunity zničeny. Evropa zůstala nepřátelským kontinentem, kde antisemitismus přežil i porážku nacismu. Pro mnohé byla jediným řešením opětovná útěka za budoucností v dalekých zemích.
Mezi lety 1945 a 1951 žilo více než 250 000 Židů v táborech pro vysídlené osoby, kde postupně obnovovali komunity se školami, synagogami a sionistickými organizacemi. Odtud tisíce z nich ilegálně emigrovaly do Palestiny —navzdory britské blokádě— nebo do zemí jako Spojené státy, Argentina či Kanada. S vytvořením státu Izrael v roce 1948 mnozí konečně spatřili možnost nové vlasti. Trauma, mlčení a ztráty však poznamenaly celou generaci přeživších, kteří byli nuceni znovu budovat své životy na troskách holokaustu.
